Dlouho jsem nechápala celé to haló, co okolo pečení domácího kváskového chleba je. Jak jen při vyslovení slova kvásek zasvěcení rozumně pokyvovali hlavami a hladili si vousy. Trochu směšné, trochu tajemné, trochu zajímavé; nicméně taky trochu k vyzkoušení.  A tak mi ta myšlenka na domácí pečení kynula v hlavě.

No a pak jsem se jednoho dne konečně rozhoupala.

Když jsem zjistila, jakou cestou se člověk dostane k tomu magickému kvásku, zajásala jsem. Existuje totiž kvásková mapa, na které si najdete nejbližšího souseda-pekaře, který vám dá trochu svého kvásku, a můžete začít péct. Jakékoliv sdílecí, sousedské a vypomáhací systémy mě dlouhodobě fascinují a, jakkoliv zvláštně to zní, uklidňují. Jestli jsou ještě lidé ochotni dát na mapu svůj špendlík a zvesela se s vámi o něco podělit, nebude ta dnešní doba tak hrůzostrašná, jak se v kuloárech povídá.


Milá paní Míla ze sousední vesnice promptně odepsala na můj mail a já tak brzy měla svůj vlastní kvásek a o několik hodin později i svůj vlastní - první - domácí chleba. Bylo to celé obrovský zážitek a výsledný chleba mi chutnal jako božská mana. Ale to budou spíš začátečnické růžové brýle anebo bezbřehý narcismus. Nicméně ta vůně linoucí se z trouby byla tou poslední magickou ingrediencí, která našemu domku chyběla k dokonalosti. Kváskový chleba do každé domácnosti!

A až přede mnou ode dneška vyslovíte slovo kvásek, budu taky rozumně pokyvovat hlavou a budu trochu směšná a trochu tajemná.

N.

P.S. technická: pekla jsem podle tohoto receptu)

Jestli mě někdy nadchne nějaký kreativní nápad na první dobrou, pak je to takový který je a) neotřepaný a za b) na který mám všechny ingredience doma. Není totiž snad nic více frustrujícího než pobíhat hodiny po všech možných i nemožných obchodech snažíce se sehnat všechny pomůcky a potřeby na nějaký projekt, přičemž když se nakonec se vším dotrmácím domů, mám energie akorát tak na to natáhnout se na kanape a vydýchávat to celé v šavásáně. Voskování látky je ale úplně jednoduché a pravděpodobnost, že na něj máte všechno doma je dost vysoká. Nenechte se odradit zdánlivě neobvyklými názvy - včelí vosk je totiž jakákoliv ta nevkusná (nebo i vkusná) žlutohnědá včelí svíčka, kterou jste dostali loni od tetičky k Vánocům, a parafín je zas ta obyčejná bílá svíčka, která je nejspíš největším prodejním artiklem v IKEA (věděli jste, že tržby IKEA se asi ze 60% skládájí z těchhle drobností a blbostí a ne z nábytku?!).

Chápu, že mé interní pojmenování "kurz razítkování" asi hned nenapoví, co přesně jsme tam těch 5 měsíců měsíc co měsíc po věčerech tvořili. Hráli jsme si s tvary, vytřihovali, namáčeli, řezali, ryli, lepili, tiskali,... Možná bude snazší, když vám to ukážu!

Na tohle razítko jsem z celého kurzu nejpyšnější. Strávila jsem pár španělských hodin s Photoshopem, kde jsem přesouvala polokruhy a trojúhelníky tak, aby vše sedělo a výhledově i všude navazovalo, a měla pak obrovskou radost, když jsem ho na jedné úterní seanci vyrobila a poprvé natiskla na papír.


Razítko si hned nemusíte vyrábět, tisknout můžete ledasco (pěkně vypadají v podstatě jakékoliv geometrické tvary) anebo si můžete razítko koupit. Kouzlo tohohle mého razítka je v tom, že se tvary po vícero vytištění spojují to jednolitého vzoru (block printing). Jak přesně na tisknout na látku se můžete kouknout na videu (!!) :


No a já mám s touhle látkou veliké plány! Příští víkend z ní ušiju veliký prošívaný sedák na zem s pořádným uchem. Nebojte, určitě vám ho ukážu.

Veselé tiskání!

Natálie

Víte, jak se říká, že abyste se zbavili strachu, musíte se mu postavit?  Pod vlajkou s tímto heslem jsem se vydala na půl roku bojovat se svým strachem ze samoty až na jih Evropy - do Madridu.


Teď, po měsíci tady, mi přijde, že samota je to nejlepší, co pro sebe může člověk v určité životní etapě udělat. Kolikrát v životě se běžnému člověku vlastně "poštěstí", že je doopravdy sám? Upřímně, pro mě je to v mých třiadvaceti asi poprvé a kdo ví, třeba i naposled.

Začátek byl pro mě ale samozřejmě naprosto děsivý. Jen první vstup do pokoje, který bych měla nazývat domovem pro následující půlrok ve mě vyvolával vlny úzkosti a otázky začínající "co když?". Nic známého, nic zaběhnutého, všechno nové a ... pro jednoho. Co tady budu dělat sama? Jak se vlastně tráví dny v jednom? Navíc, v zajetí samoty jsou docela dobře slyšet myšlenky, což často není úplně to, po čem by jeden toužil.


Teď, když už jsem vzala dočasnou samotu tak nějak za svou, ji vnímám veskrze pozitivně. (Pozor, následuje metafora!) Víte, že když se vám zpomalí či zaviruje telefon nebo třeba přehrávač, tak vždycky někde v nastavení můžete najít možnost "uvést do původního/továrního stavu". Když tohle tlačítko zvolíte, vždycky se vás přístroj ještě zeptá, jestli jste si "jisti, že chcete opravdu vymazat všechen obsah" a tam jsem se já vždycky zastavila. Opravdu chci vymazat všechen obsah? Co když zapomenu, jakou hudbu, jsem tam měla nahranou nebo které aplikace mě bavily? Ačkoliv jsem věděla, že by díky tomu třeba můj telefon fungoval tisíckrát lépe a mohla bych si do něj stáhnout všechno, co mě opravdu aktuálně zajímá, nikdy jsem tuhle možnost nevyužila.


Se samotou a odloučením mi to přijde podobné. Člověku se do ní nechce. Co když ztratí vztahy, kontakty, kontinuitu, své pohodlné rutiny, co když si o sobě nebo o jiných uvědomí něco, co se mu nebude líbit? Já se teď, ačkoliv začátek byl zoufalý, zmatený a strašidelný, cítím, jakobych se uvedla do továrního nastavení. Můžu si s dostatečným odstupem vybrat, co všechno si chci nebo nechci vrátit zpátky do života - v sobectví samoty se totiž člověk může rozhodovat čistě jen sám za sebe. Po kom a po čem se mi stýská? Co už se mi podařilo zapomenout?

Hudbu, kterou máte opravdu, upřímně rádi, tu nikdy nezapomenete.

Tak zas příště,

N.